Tento nadpis lze změnit

Výletníci:

Zmekovi: Lenka

                 Pavel

                 Jitka

                 Honza

Trajbalovi: Šárka + Vavřinec

                   Tomáš

                   Jakub

                   Barborka

                   Toník

Hlavatí: Maruška

              Petr

     V květnu tohoto roku jsme měli strávit čtyřdenní společnou dovolenou na chalupě v Jiřetíně pod Jedlovou. Bohužel k tomu nedošlo, důvod je všeobecně známý. Covid-19. A tak jsme museli hledat jiné alternativy společných akcí.

      Proto se obě dcery dohodli, že podnikneme společný prázdninový výlet. Nevím, z jakého důvodu vybrali za cíl výletu město Hořice. Možná proto, abychom to všichni měli přibližně stejně daleko, i když Zmekovi to měli přeci jenom o nějaký ten kilometr dále. Sraz byl nejpozději o desáté na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Po krátkém posezení na lavičce, při kterém Honza s Kubou zkonzumovali zakoupenou pizzu, jsme začali poznávat město.

     První písemná zmínka o Hořicích je z roku 1143. Město je známé především výrobou hořických trubiček, každoročně pořádaným mezinárodním závo dem 300 zatáček Gustava Havla a také nejstarší sochařsko - kamenickou školou na českém území, založenou již v roce 1884. Hořice jsou známy jako město kamene díky tzv. Hořickému pískovci.

      První naše kroky vedli do Městského muzea. Budova muzea byla postavena v roce 1877 v novorenesančním slohu. Vznik muzea je datován do roku 1887. Od roku 2017 do roku 2019 proběhla rekonstrukce muzea.

      My jsme po zakoupení vstupenek zhlédli stálou expozici nazvanou „Kamenosochařská tradice v Hořicích.“ V přízemí jsme se mohli seznámit s historií těžby pískovce ve zdejším regionu a jeho řemeslným zpracováním. Součástí této expozice je i sekce věnovaná geologii a pravěkým kamenným nástrojům. V prvním poschodí jsme zase mohli vidět opravdové umění, kdy nám byla představena díla umělců spjatých s Hořicemi. Na schodišti a ve sloupové síni jsme pak mohli obdivovat nově restaurované obrazy a sochy z muzejního depozitáře. Právě zrekonstruovaná budova muzea dala naplno vyniknout jejich kráse.

      Druhou expozicí muzea byla výstava „Zdeněk Burian: Dobrodružství pravěku.“ Ústřední linii výstavy tvoří ilustrace Zdeňka Buriana k šesti knihám Eduarda Štorcha s pravěkou tematikou. Jedná se o knihy U veliké řeky, V šeru dávných věků, Lovci mamutů, Bronzový poklad, Statečné mládí (obsahující povídky Volání rodu a Osada Havranů) a Minehava. Protože jsem znal Burianovy ilustrace pouze z knih, byl jsem uchvácen uchvácen virtuózní uměleckou kvalitou originálů.

       Z muzea jsme zamířili do zdejšího zámku, kde byla v Museu Czech Road Racing instalovaná zajímavá výstava „Nesmrtelný dvoutakt“, připomínající historii a současnost motocyklového sportu na přírodních okruzích. Ve sbírce muzea jsme mohli spatřit závodní motocykly od těch nejstarších z období první republiky až po stroje z osmdesátých a devadesátých let, na kterých jezdili takoví závodníci jako Gustav Havel, František Šťastný, Bohumil Staša nebo Zbyněk Havrda. Rozhodně poutavá výstava, bylo se na co dívat. Po opuštění muzea se mi podařilo odlovit kešku věnovanou právě zdejšímu zámku.

       Od muzea vedli naše další kroky do místního pivovaru. Historie akciového pivovaru v Hořicích se začala psát 5. záři 1872, kdy byl akciovou společností zakoupen původní CK nadační pivovar. První várka piva se datuje dne 17. 3. 1873. Do své krásné podoby, jakou můžete vidět i dnes, byl dostavěn až v roce 1895 v novorenesančním slohu a býval chloubou hořického měšťanstva. Výroba piva skončila v roce 1976 a objekt byl využíván pouze jako stáčírna nealkoholických nápojů. V roce 2003 získal pivovar soukromý vlastník, který tento jedinečný architektonický soubor průmyslových budov z konce 19. století citlivě zrestauroval, vrátil mu v co největší možné míře historickou podobu. Pivovar nese jméno Hořický pivo var JungBerg. V roce 2017 se majitelé pustili do stavebních úprav, při kterém zároveň instalovali pivovarnické vybavení. Slad a chmel zde zavoněl 1. června téhož roku. Současně byly zpřístupněny veřejnosti restaurace a bar. My jsme tedy dobrodiní restaurace využili tím, že jsme si objednali oběd o dvou chodech a nápoje. Dětem, těhotné, řidičům a důchodcům nealko, ostatním pivo, na závěr pak ještě zmrzlinu. Za branou pak ještě čekala na odlovení jedna keška, kterou jsme tam nemohli nechat. Bohužel zde došlo k havárii, při které se mi při pádu rozbil display mobilního telefonu. Nehoda naštěstí neměla na funkci vliv.

      Po opuštění pivovaru jsme se vydali do jednoho z nejkrásnějších městských parků v regionu - Smetanových sadů, které leží na západním svahu vrchu Gothard. Park byl slavnostně předán veřejnosti 31. května 1901 především zásluhou hudebního spolku Dalibor. V parku se nachází spousta soch a pomníků, z nichž za zmínku stojí především pomníky Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka a socha Mikoláše Alše. Pozoruhodná je rovněž socha Krakonoše podle návrhu sochaře Ladislava Šalouna. K této soše se vztahovala i jediná virtuální keš v Hořicích. Pochopitelně jsem ji nemohl opominout. Po projití parku a krátkém odpočinku na kamenné lavičce jsme pokračovali na vrch Gothard.

       Po chvíli jsme odbočili ze silnice a vydali jsme se po louce, abychom si prohlédli Sochařský park u sv. Gotharda s moderními skulpturami vzešlými z tradičních symposií sochařů. Mezi sochami jsme se dostali k Riegrově obelisku. Tento monumentální, 12,4 metry vysoký obelisk, byl vztyčený na památku významného českého politika a vlastence 2. poloviny 19. století, Františka Ladislava Riegra. K slavnostnímu odhaleni došlo 8. září 1907. I zde jsme si trochu odpočinuli, trochu se občerstvili, s Pavlem jsme mezitím odlovili další kešku, a pak se pokračovalo dále na vrch Gothard.

      Památný pískovcový vrch nad Hořicemi do celonárodního povědomí vstoupil jako dějiště vítězné bitvy orebitů v čele s tehdy již slepým vojevůdcem Janem Žižkou s opoziční kališnickou šlechtou vedenou Čeňkem z Vartenberka. Na jeho počest zde byl v roce 1873 vztyčen památník Jana Žižky, první svého druhu v Českých zemích. Z dalších památek stojí za připomenutí kostel sv. Gotharda na Starém hřbitově, a především monumentální novorenesanční brána Nového hřbitova z let 1893 – 1907. Brána je vysoká 14,5 metru. Při pohledu nalevo od portálu stojí barokní plastika sv. Gotharda a Panny Marie Celenské, napravo je pak umístěna socha sv. Václava. Po stranách jsou secesní plastiky Smrt a Vzkříšení. Za pozornost rozhodně stojí i bohatá sochařská výzdoba obou hřbitovů.

       Na vrchu Gothard jsme pobyli poněkud delší dobu, protože památek je zde taková spousta, že se jejich prohlídka nedá zvládnout za krátkou chvíli. Děcka se trošku vydováděla a babička s těhotnou maminou si pořádně odpočinuly. Asi po hodině jsme se tedy vydali na zpáteční cestu. Čekala nás asi kilometr dlouhá procházka pozvolnou chůzí.

      Samozřejmě by se dalo zhlédnou ještě mnoho krásných památek, které se v Hořicích nacházejí. Bohužel ale příroda byla proti. Když jsme se blížili k náměstí, došlo k rapidnímu zhoršení počasí. Došlo pouze na krátké rozloučení a už jsme museli utíkat před deštěm do aut. Zatímco Zmekovi i Trejbalovi již odjeli, my zůstali zatím na parkovišti, protože déšť mezitím přerostl v opravdovou bouřkovou průtrž a já jsem si v takovém hrozném dešti netroufl jet. Nevím, jak dlouho jsme na parkovišti stáli, ale brzy bylo nám jasné, že pršet jen tak nepřestane. Proto jsme nakonec vyjeli a vraceli jsme se stejnou cestou jakou jsme přijeli, to je směr Dvůr Králové. Daleko jsme se však nedostali. Po projetí zatáčky u zámku ležel na vozovce strom. Ten jsme druhým pruhem ještě objeli. Po 500 metrech jsme i tak museli zastavit, neboť přes vozovku tu ležel statný strom. Ovšem ten se objet nedal. Otočili jsme proto auto a vrátili se zpět na náměstí, abychom odtud vyjeli směrem na Jičín. Když jsme se vraceli na náměstí, potkali jsme cestou hasičské auto. Asi jeli odstranit ten povalený strom. To bylo trochu dobrodružné zakončení velmi zdařilého rodinného výletu. Přesto jsme z Hořic odjížděli plni krásných dojmů.