Tento nadpis lze změnit

Za Trejbalovy: Šárka  + Vavřinec

                         Tomáš organizátor výletu

                         Jakub

                         Barborka

                         Toník

Za Hlavaté: babička Maruška

                    děda Petr zapisovatel

       Při jedné z návštěv u Trejbalových v Bukovině před nedělí 28.6.2020 nám bylo sděleno, že pojedou právě v neděli uvedeného data do Krkonoš, konkrétně na Zlaté návrší, a odtud chtějí podniknout lehčí procházku vzhledem ke stavu Šárky, která očekávala, vlastně všichni očekávali, narození šestého člena rodiny. Cestu podniknou autobusem, auto poslouží pouze k přepravě do Jilemnice. I když jsme před několika lety právě na Zlatém návrší byli, souhlasili jsme s tím, že se nedělního akce zúčastníme a společně si uděláme pěkný výlet.

       V neděli jsme tedy nezvykle brzo vstali, připravili nezbytné občerstvení a přesunuli se do Bukoviny u Čisté. Tady jsme chvíli počkali, až se sbalí Trejbalovi, a společně (dvěma auty) jsme se přesunuli do Jilemnice. Po prvém pokusu o zaparkování vedle České pošty na Žižkově ulici (bohužel zde byl zákaz parkování) jsme asi o 100 metrů dále učinili druhý, tentokrát úspěšný pokus o parking na stejné ulici. Přešli jsme pak na autobusové nádraží a našli stanoviště, z něhož autobus pojede. Ten měl podle jízdního řádu odjet v 9:20 hodin. A skutečně přijel včas. Nastoupili jsme a obsadili první čtyřmístná sedadla. Mezitím Kuba cvičně zaplatil cestu svou kartou na autobus. Přestože z Jilemnice vyjížděl autobus poloprázdný, než se docoural na Zlaté návrší, byl nacpaný k prasknutí. Díky tomu bylo uvnitř nedýchatelně. Proto jsme si oddechli, že jsme konečně v cíli naší první části výletu na Zlatém návrší (1411 m).

       Po vystoupení z autobusu se všichni lidé rozprchli různými směry po horách. My jsme dali dohromady naši tlupu a vyrazili směrem k mohyle Hanče a Vrbaty, protože se poblíž ní měla nacházet jediná fyzická keška, kterou jsem měl v plánu zde na horách odlovit. Ostatní byly virtuální. Prošli jsme kolem památníku, abychom se po pár metrech spodní cestou vrátili zpět, neboť právě u ní se měla hledaná krabička nacházet. A skutečně, krabička se zde nalézala a byla ve velmi dobrém stavu, proto jsem se rozhodl do ní vložit Travel Bug. Poté jsme se vydali na další cestu k nejbližšímu cíli, a tím byly Harrachovy kameny. Cestou k nim jsme se museli samozřejmě zastavit u jednoho z bunkrů, řopíků, součásti opevnění z let 1935-1938, kterých se zde v Krkonoších, stejně jako v ostatních pohraničních oblastech České republiky, nachází spousta. Když se děcka i někteří z dospělých, včetně těhotné maminy, dostatečně vyřádili, mohli jsme pokračovat v další túře. Počasí zatím přálo a tak cesta ubíhala v poklidném tempu.

       Cestou k Harrachovým kamenům jsme se mohli podívat do údolí Kotle (1435 m ) na Malou Kotelní jámu (z Velké Kotelní jámy jsme toho mnoho neviděli). Po příchodu na Harrachovy kameny to bylo jiné. Z okraje vyhlídky jsme mohli spatřit alespoň část Velké Kotelní jámy. Harrachovy kameny jsou s výškou 1421 m desátou nejvyšší horou české strany Krkonoš. Zdejší skalní suk, jakoby naskládaný z žulových kvádrů, je až pět metrů vysoký. Chvíli jsme pobyli, doplnili tekutiny, pokochali se jedinečnými výhledy a vydali se dále k odpočinkovému místu a rozcestí turistických tras U Růženčiny zahrádky. Když jsme k němu došli, bylo nad slunce jasné, že toto je náš bod občerstvení. Vyndali jsme vše, co skrývaly batohy, a pu-stili se do hodování. Menu bylo bohaté a k výběru byla pestrá nabídka od uzenin přes domácí pečivo až po ovoce a další dobroty. Každý si v nabídce našel, na co měl chuť. Po bohatém občerstvení jsme se pomalu chystali na další cestu. Vydali jsme po České cestě, červeně značené turistické trase, po pravé straně jsme se mohli kochat rozkvetlou Harrachovou loukou. Dalším bodem na naší mapě bylo rozcestí U Čtyř pánů. Tady jsme se dlouho nezdrželi a po chvilce pokračovali dál směrem k Prameni Labe. Po pravé straně jsme mohli spatřit Pančavskou louku, jejížsoučástí je nejrozsáhlejší vrcholové rašeliniště západních Krkonoš. Tvoří součást přírodní rezervace Prameny Labe. Pramení zde Pančava, jeden z pravostranných přítoků Labe. Po levé straně jsme mohli vidět Mumlavskou louku, na které pramení řeka Mumlava, jeden z přítoků Jizery.

       U rozcestníku Labská louka jsme se na chvíli zastavili, abychom doplnili nezbytné tekutiny. Poté jsme vydali zdolat poslední část České cesty před Pramenem Labe. Po pravé straně jsme procházeli okolo Labské louky, náhorní plošiny parovinného charakteru, ležící v nadmořské výšce přibližně 1350 - 1400 metrů. Labská louka představuje území se vzácnou vegetací. Kromě kosodřeviny se zde nachází rašeliniště a vzácná endemitní květena (např. všivec sudetský, ostružiník moruška). Rostlinstvo je přizpůsobeno zdejším drsným klimatickým podmínkám – Labská louka je často pokryta sněhem více než 6 měsíců v roce a výška sněhové po-krývky běžně dosahuje dvou až tří metrů. V jejím středu se pak ve výšce 1387 metrů nachází skutečný pramen Labe, který je z důvodu ochrany přírody pro turisty nepřístupný.

       My jsme však přicházeli k Prameni Labe, což je vlastně označení místa, pro turistické účely symbolicky upraveného jako počátek řeky Labe na křižovatce značených turistických cest. Jedná se o skruž s přítokem a odtokem vody. Od roku 1968 je zde instalována kamenná stěna s erby 26 významných měst, jimiž Labe na své cestě k moři protéká. V dálce je vidět Violík neboli Labský štít na česko-polských hranicích. Když jsme si prohlédli celé místo, zabrali jsme jeden ze stolů, abychom opět zkonzumovali něco ze zásob z batohů a občerstvili se tekutinami. Hned po konzumaci pokrmů jsme se vydali Bucharovou cestou k Labské boudě.

       Cesta se mírně svažovala, takže se šlo příjemně. Po příchodu na Labskou boudu jsme navštívili zdejší toalety a pak jsme se zastavili v restauraci pro nanuky. Po krátké zastávce jsme pokračovali dál, ale museli jsme odbočit z trasy, abychom navštívili Labský vodopád. K němu jsme se však vydali pouze já, Tomáš a Barborka, a museli jsme k němu sejít. Ostatní zůstali na odpočívadle pod Labskou boudou. Labský vodopád je 35 metrů vysoký a patří mezi naše nejmohutnější vodopády. Nad vodopádem u přepadové hrany je vyhlídková lávka pro turisty, z níž je vidět i několik pěkných kaskád nad hlavním vodopádem. V zimě, když voda vlivem mrazu změní své skupenství, vznikne v Labské rokli mohutný ledopád, který spadá na dno v podobě obřích boulí, který je však velmi často zmrzlý jen na povrchu. Po návratu od vodopádu jsme se spojili s druhou, odpočívající skupinou, a pokračovali Bucharovou cestou dál.

       Dalším cílem byla Ambrožova vyhlídka, odkud je krásný výhled do Labského dolu. Labský důl je ledovcové údolí na horním toku řeky Labe. Vede od Labské boudy do Špindlerova Mlýna a je dlouhý 8 km. Do Labského dolu padá Labský vodopád, o kterém jsem již psal, a také kaskádovitý Pančavský vodopád, ke kterému se ještě dostaneme. Ambrožova vyhlídka se nachází na červeně značené Bucharově cestě na hraně ledovcového karu pod Pančavskou loukou. Jakmile jsme se pokochali jedinečnými výhledy, pokračovali jsme dále k našemu dalšímu cíli – Pančavskému vodopádu. Pančavský vodopád se nachází na východním svahu v horní závěrečné části Labského dolu v Krkonošských hřbetech. Je nejvyšším vodopádem v Česku s výškou 148 m, která se při jarním tání prodlužuje na 162 m. Je stálý s kolísajícím průtokem, průměrně 25 l/s. Název dle Pančavského potoka pochází z německého pantschen, spisovně planschen nebo plantschen, česky cákat, šplíchat. Z hlediska morfologie se jedná o vodopád nepravý, vícestupňový a víceramenný, z hlediska genetiky je charakterizován jako přírodní, konsekventní a karový. Celkový sklon dosahuje 44°. Vodopád má čtyři významné stupně s výškami (shora) 36, 39, 23 a 20 m. Šířka se pohybuje mezi 1–20 m, obvykle však 4–8 m. Kousek nad vodopádem se děcka vyřádila v ledové vodě Pančavského potoka.

       Po krátkém občerstvení jsme se vydali na konečnou etapu naší krkonošské túry po Bucharově cestě, červeně značené turistické trase. Tato turistická cesta byla založena jilemnickým odborem Klubu českých turistů na popud Jana Buchara a za podpory Jana Harracha. Měří 31 km a vede z náměstí v Jilemnici kolem Předního Žalého, po západním úbočí Zadního Žalého, přes Horní Mísečky, kolem Vrbatovy boudy na Zlatém návrší, a pokračuje dále kolem Pančavského vodopádu, Ambrožovy vyhlídky, Labské boudy k Prameni Labe. My jsme tedy touto cestou pokračovali na Zlaté návrší. Cestou jsme míjeli pomník, věnovaný Bohumilu Hančovi, který na tomto místě 24. března 1913 zemřel při mezinárodním lyžařském závodě, při kterém se dramaticky zhoršilo počasí. V dalším pokračování cesty procházíme kolem bunkru s označením H3/40/A-160 Z, ještě naposledy se kocháme krásnými výhledy na Krkonoše, nyní již při oblačné obloze, kde v dáli poznáváme vrchol Sněžky, abychom po pár stech metrech, po překonání horizontu spatřili Vrbatovu boudu, start i cíl našeho putování. Protože se v posledních chvílích naší cesty rapidně zhoršilo počasí, rozhodli jsme se chvíle do odjezdu autobusu posedět uvnitř Vrbatovy boudy. V okamžiku, kdy jsme vcházeli dovnitř, začalo pršet, a musím říci, že to byla parádní, i když chvilková, průtrž. Asi 20 minut před odjezdem autobusu začal déšť slábnout, a proto jsme se vydali k zastávce. Řidič nám ochotně otevřel dveře a tak jsme se jako první mohli schovat před deštěm a vybrat si nejlepší místa k sezení. S podstatně méně početnějším obsazením cestujících jsme zhruba po 50 minutách dorazili do Jilemnice. Poslední činnost, která byla v rámci výletu před námi, byl převoz auty do Bukoviny. Mne s babičkou pak krátkém odpočinku a občerstvení ještě čekal nezbytný přejezd domů do Trutnova.

       Co říci na závěr k výletu. Už jsme si tak nějak zvykli, že přepravit se na určitá místa v České republice je lepší autobusem nebo vlakem. V tomto případě se to stoprocentně potvrdilo, i když cesta na Zlaté návrší nebyla vzhledem k velkému počtu cestujících a vydýchanému vzduchu zrovna příjemná. Zato jsme si mohli prohlédnout místa, kterými jsme projížděli,  ušetřili si problémy s parkováním, a když jsme viděli, kolik lidí čekalo na přepravu na Horních Mísečkách, rovněž potíže s další přepravou na Zlaté návrší. Takže plusy převážili nad minusy. Samotný výlet byl jedinečný. Příjemná, nijak nenáročná procházka po cestách s minimálním převýšením. Navštívili jsme krásná místa, prošli se nedotčenou přírodou a mohli jsme se pokochat nádhernými výhledy.