Tento nadpis lze změnit

Chalupění 2021 v Jizerských horách

3.7. - 10.7.2021

Místo: Kořenov - Horní Polubný 51, Penzion Hejna

Účastníci: Hlavatí Maria a Petr

Zmekovi Lenka, Pavel, Jitka, Honza

Trejbalovi Šárka, Tomáš, Kuba, Barborka, Toník, Bětuška, fenka Máša

1. den - sobota 3.7.2021

Stejně jako všechny poslední roky, i letos jsme naplánovali společnou dovolenou, letos nazvanou Chalupění. V minulosti to vždy byl prodloužený víkend od čtvrtka do neděle, letos poprvé celý týden. Tuto krásnou tradici, kdy je celá rodina, na rozdíl od víkendů, několik dnů pohromadě, nám přerušila koronavirová krize v loňském roce. Letos jsme si však řekli ne! Chalupění bude.

Původně jsme měli vyrazit do Krušných hor. Dokonce byla zaplacena záloha na nádherné chalupě. Velká vzdálenost byla však důvodem k tomu, abychom se pokusili vyhledat méně vzdálenou lokalitu. A tak byly vybrány Jizerské hory se začátkem 3.7.2021.

Jako první jsme dorazili my, Maruška a Petr, nejstarší členové společné dovolené. Cestou jsme se zastavili poblíž Harrachova pro dvě kešky a dojeli kolem 15 hod.

Tady na nás čekala paní majitelka, aby nás seznámila s penzionem a jeho vybavením. Je pravda, že vnitřní vybavení a dispozice penzionu vypadalo poněkud omšeleji než na stránkách, na kterých jsme ho objednávali. Jediné přísnější měřítko snesly pouze koupelny a toalety. Škoda, že nebyla jedna toaleta v patře u ložnic. Jak to vypadá, musíme se truchu uskrovnit. Navíc jsme zjistili, že nám po celou dobu pobytu budou dělat společnost dva koně. Uvidíme, jak se to projeví na množství much.

Krátce po vynošení vybavení z auta dojeli Zmekovi. To bylo krátce po 16 hod. Vaříme kávu a k ní podáváme vynikající babiččinu bábovku. Pro hladové chalupáře se podával výborný Lenčin guláš.

Nyní jsme již očekávali příjezd posledních účastníků letošní společné dovolené, Trejbalovy, abychom v kompletní sestavě fandili českému týmu na fotbalovém EURU 2020. Dojeli krátce po 18 hodině.

Největší pozornost, což je pochopitelné, všichni věnovali malé Bětušce, protože, a to si po pravdě přiznejme, je nejkrásnější a nejroztomilejší. A navíc, na rozdíl od starších dětí, neodmlouvá, nehádá se a nekřičí. Zpočátku byla ještě trošku zakřiknutá, ale postupem času se stále více osmělovala. Největší radost z příjezdu měl sedmý člen rodiny Trejbalů, fenka Máša. S každým se přivítala, od každého se nechala pohladit a podrbat. K večeři byl opět podáván výtečný guláš paní Lenky. Ten nejedla pouze Bětuška, která dostala kašičku, a Toník, který snědl obloženou housku.

S ubývajícím denním světlem se vzduch stále více ochlazoval, a tak nám nakonec nezbylo, než se přesunout do budovy. Uklidili jsme podsedáky z venkovních křesel, umyli nádobí a poklidili v kuchyni. Děcka si chvíli zahrála stolní fotbal, ale s narůstajícím hlukem byla tato jejich činnost ukončena. Hra v žolíky také netrvala dlouho, odehrány byly pouze čtyři hry. Tomáš vykoupal a převlékl do spaní Bětušku, ostatní se přesouvali do koupelen, aby vykonali večerní hygienu, a postupně odcházeli do patra do svých ložnic. Tak skončil náš první, značně zkrácený den Chalupění. Dobrou noc.

2. den - neděle 4.7.2021

V neděli ráno jsme podle itineráře já s Maruškou a Zmekovi měli podniknout pěší túru k Protržené přehradě, zatímco Trejbalovi odjíždějí na rodinou oslavu narozenin. A protože před odjezdem na dovolenou jsme se dohodli, že pokud to bude možné, auta necháme u penzionu a k přepravě budeme výhradně používat veřejnou dopravu, je nutné, aby nás Šárka vyvezla nad přehradní nádrž Souš, odkud budeme pokračovat pěšky k našemu cíli.

K tomu dochází po snídani, jakmile jsme sbalili pár věcí s sebou. Počasí se ukazovalo v dobrém světle, a tak nasedáme do červeného Opla a vyrážíme. Samozřejmě s námi jede i Máša. Jakmile vystoupíme z auta, vydáváme se Jezdeckou cestou k dnes již neexistující přehradě. Cesta nebyla nikterak náročná, v jejím průběhu protínáme Černou Desnou a poté Pašeráckou cestu. Asi po 45 minutách přicházíme k Protržené přehradě. Lidí je tady jak o pouti, ať pěších nebo cyklistů.

Přehrada Desná bylo vodní dílo na Bílé Desné, vybudované z důvodu častých záplav, které oblast podhůří Jizerských hor ve druhé polovině 19. století často postihovaly. Projekt výstavby přehrady počítal se soustavou přehrad na Bílé a Černé Desné, spojené štolou odvádějící vodu z jedné přehrady do druhé. Přehrada na Bílé Desné včetně spojovací štoly byla dokončena během září 1915 a v listopadu proběhla její kolaudace. 18. září 1916 byl spatřen pramének vytékající ze sypané hráze. Tento pramínek přes včasný zásah nabíral na intenzitě a pouhých sedmdesát minut po spatření pramínku se hráz protrhla. Přestože přehrada ještě nebyla plně napuštěná, z přehrady se vylilo 250 000 m³ vody a ta nemilosrdně zaplavila obce pod přehradou. Katastrofa si vyžádala 65 lidských životů, 33 zničených a 69 poškozených domů; 307 osob zůstalo bez přístřeší.

U protržené přehrady jsme se na chvíli zastavili, abychom se trochu občerstvili. Dali jsme si chleba se škvarkovou pomazánkou a cibulí, babička si dopřála preclík, já a Pavel pivo a Honza kofolu z unikátního samoobslužného čepovacího zařízení. Pak jsme sešli k říčce Bílá Desná, která tudy protéká a jejíž vody se z přehrady vylily, a k šoupátkové věži, která jako jediná spolu se štolou k Soušské přehradě zůstala. Ve štole našlo své zimoviště jedenáct druhů netopýrů.

Přes zbytky hráze jsme se vydali po žluté TC do Josefova Dolu. Zpočátku nebyla cesta příliš pohodlná, jednalo se o úzkou lesní stezku, vymletou vodou. Přecházeli jsme přes spoustu kořenů a kamenů. Asi po 400 metrech jsme vyšli na asfaltovou cestu, po které jsme kolem Mariánskohorských bud pozvolna došli ke svému cíli. Jen jsme se asi na patnáct minut zastavili u Lesní brány shlédnout vodopády na říčce Jedlová.

Těchto 15 minut zdržení ale bylo příčinou toho, že nám ujel vlak ve 13:26, a to o pouhé 2 minuty. Moc nám to nevadilo, zastavili jsme se v kiosku restaurace Čárda naproti železniční stanici, kde jsme si dali lehké občerstvení, abychom zahnali únavu po 6 km chůze. Dali jsme si dvě velká a jedno malé pivo, dva džusy, kofolu, dvě pizzy, dvě drštkové polévky (příšerně slané), tři kuřecí řízky s hranolky (rovněž přesolené). Během konzumace jsem přes internet zakoupil jízdenky na vlak do Kořenova, s přestupem ve Smržovce. Cesta i s přestupem trvala 45 minut. V Kořenově nás ještě čekala cesta po svých od železniční stanice do penzionu.

Po příchodu jsme se řádně osvěžili a já jsem se chystal ještě na jednu, asi 3,5 km dlouhou procházku, spojenou s odlovem dvou kešek. Nikomu se ale nechtělo. Nakonec se ke mně připojily Lenka a Máša. Čekala nás asi 3,5 km dlouhá procházka, během níž jsme se zastavili u Polubenského hřibu, zhlédli bunkry, odlovili dvě kešky. Od kostela na polubenské návsi se vydáváme na cestu k chalupě, abychom mohli vyčkat příjezdu Trejbalových. Ti však přijeli až za hlubokého soumraku asi v půl desáté. Rodiče Trejbalovi a Zmekovi ještě chvíli poseděli při sklence vína a chlazeného piva, zatímco jejich ratolesti byly odeslány do hajan, aby se tam nakonec odebrali i jejich rodiče.

3. den - pondělí 5.7.2021

Ráno jsme museli přehodnotit naše plány na tento den s ohledem na počasí. Původně se mělo jet v jedenáct hodin autobusem na osadu Jizerka. Protože se však očekával po poledni vydatný déšť, rozhodli jsme se pro dopolední návštěvu Muzea ozubnicové dráhy a Výtopny, které jsou umístěny na zdejším nádraží ČD Kořenov. Odpolední program se upraví v závislosti na vývoji počasí. Takže po snídani mašírujeme směr nádraží.

Muzeum ozubnicové dráhy se nalézá v levém křídle kořenovského nádraží. Kupujeme vstupenky a vydáváme se do muzea dozvědět se mnohé zajímavosti o ozubnicové trati, které se mezi lidmi říká "Kořenovská Zubačka" nebo také "Polubenka". Prohlídku vynechaly babička s Jitkou, které hlídaly Bětušku a Mášu. Jen málokterá železnice se může pyšnit tolika nej jako jizerskohorsko-krkonošská železniční trať Tanvald - Harrachov. Zajímavá je nejen unikátním stavebním provedením, ale také svojí bohatou historií. Od roku 1992 je úsek Tanvald - Kořenov kulturní památkou.

Trať byla postavena v letech 1899 - 1902 jako důležité spojení průmyslové oblasti Liberecka a Jablonecka se západní oblastí Slezska, jejímž významným střediskem bylo město Hirschberg (Jelenia Góra). 30.června 1902 byl zahájen provoz v trati Tanvald - Kořenov (tehdy Grünthal) jízdou slavnostního vlaku a současně s tímto datem mělo vzniknout spojení až do tehdejšího Hirschbergu. Tomu zabránilo zřícení pilíře viaduktu přes řeku Jizeru těsně před dokončením stavby. Nové propojení sítě rakouských a pruských drah v celé délce 59 km začalo fungovat až o 4 měsíce později, a to 1.listopadu 1902 osobní dopravou v parní trakci. Nákladní doprava začala být provozována v celé délce trati až v polovině roku 1903 a od té doby se trať stala pro výrazné zkrácení přepravních vzdáleností významnou spojnicí pro vývoz textilních výrobků do Pruska, stejně tak dovoz kvalitního hornoslezského uhlí a surovin pro sklárny. Časně započatou elektrifikaci na pruské straně zdržela první světová válka, a tak první elektrický vlak přijel z Pruska do dnešního Kořenova (tehdy již Polubného), coby společné přechodové stanice s čilým osobním i nákladním provozem, 15.2.1923.

Dnes je v provozu 12 kilometrů trati z Tanvaldu do Harrachova z původní 59 tikilometrové rakousko-pruské spojnice mezi Tanvaldem a Hirschbergem. Trať z Tanvaldu do Harrachova se honosí mnoha zajímavými umělými stavbami, mimo jiné pěti tunely, z nichž nejdelší měří 940 metrů, dodnes dochovanou 4,43 km dlouhou dvoupásovou Abtovou ozubnicí v ose koleje na sedmikilometrovém úseku Tanvald - Kořenov, překonávajícím výškový rozdíl 235 metrů maximálním stoupáním až 58‰, které je největším v České republice. Z památkově chráněného kořenovského nádraží (701 m.n.m.) železnice pokračuje táhlým obloukem ve tvaru podkovy přes 26 metrů vysoký most nad řekou Jizerou, kterým přechází z Jizerských hor do Krkonoš.

Trať byla postavena v letech 1899-1902 jako důležité spojení průmyslové oblasti Liberecka a Jablonecka se západní oblastí Slezska, jejímž významným střediskem bylo město Hirschberg (Jelenia Góra). 30.června 1902 byl zahájen provoz v trati Tanvald - Kořenov (tehdy Grünthal) jízdou slavnostního vlaku a současně s tímto datem mělo vzniknout spojení až do tehdejšího Hirschbergu. Tomu zabránilo zřícení pilíře viaduktu přes řeku Jizeru těsně před dokončením stavby. Nové propojení sítě rakouských a pruských drah v celé délce 59 km začalo fungovat až o 4 měsíce později, a to 1.listopadu 1902 osobní dopravou v parní trakci. Nákladní doprava začala být provozována v celé délce trati až v polovině roku 1903 a od té doby se trať stala pro výrazné zkrácení přepravních vzdáleností významnou spojnicí pro vývoz textilních výrobků do Pruska, stejně tak dovoz kvalitního hornoslezského uhlí a surovin pro sklárny. Časně započatou elektrifikaci na pruské straně zdržela první světová válka, a tak první elektrický vlak přijel z Pruska do dnešního Kořenova (tehdy již Polubného), coby společné přechodové stanice s čilým osobním i nákladním provozem, 15.2.1923.

Zatímco dopravu z Kořenova do Slezska zajišťovaly moderní pruské a později říšskoněmecké elektrické lokomotivy spolu s elektrickými motorovými vozy, na naší straně jezdily rakouské parní ozubnicové lokomotivy řady 404.0 z Floridsdorfu. Lokomotiva 404.003 se dochovala do dnešních dní a je deponována jako exponát Národního technického muzea ve Výtopně Jaroměř.

Za druhé světové války Němci začali na ozubnicové části trati do Tanvaldu nasazovat i parní lokomotivy bez použití ozubnice (adhezní provoz) a došlo k celkovému zanedbání údržby. 5. srpna 1945 se stala největší železniční nehoda v historii trati, když se 125 tun vážící německá parní lokomotiva při jízdě z Kořenova do Tanvaldu po průjezdu polubenským tunelem se spádem 53 promile a neúspěšném brzdění převrátila a zřítila z vysokého náspu. Hazardní jízdu zaplatil strojvedoucí životem, topič stačil vyskočit.

V další éře existence zbylé české části bývalého mezinárodního spojení v letech 1958 - 1962 proběhla za vyloučení provozu nutná rekonstrukce trati Tanvald - Ko-řenov a 26. května 1963 byl zahájen provoz až do nově vybudované zastávky Harrachov, jejíž prostor byl coby bývalá polská zastávka Tkacze (Strickenhaüser) získán v rámci územního vyrovnání s Polskem v roce 1959. Již v roce 1961 byly na naší straně nasazeny rakouské motorové ozubnicové lokomotivy T 426.0 (dnes řada 715), které postupně vystřídaly parní veterány řady 404.0. Od roku 1964 nastoupily do osobní dopravy motorové vozy řady M 240.0 (dnešní řada 820) a motorovým ozubnicovým lokomotivám T 426.0 (715) zůstala do konce 80-tých let vozba nákladních vlaků. Začátkem 80.let byla provedena rekonstrukce úseku z Kořenova do Harrachova. 5.ledna 1987 se pod tíhou obrovské vrstvy sněhu zřítila střecha kořenovské výtopny, která byla jediným zázemím zdejších lokomotiv. V té době probíhaly zkoušky s upravenou adhezní dieselelektrickou lokomotivou T 466.2, která byla rovněž poškozena. Na přelomu let 1987 a 1988 byly pražskou lokomotivkou ČKD dodány lokomotivy T 466.3 (dnešní řada 743), speciálně vyvinuté pro trať Tanvald - Harrachov a její náročné sklonové poměry, a převzaly nejdříve nákladní a od roku 1990 i osobní dopravu.

Výrazný pokus o vzkříšení a prosazení původního kolejového spojení do Polska přišel v letech 1991-92. Po sérii brigád dobrovolníků za účelem obnovení trati projel po 47 letech z české strany opět vlak do Szklarskej Poręby, a to nejdříve pracovní 31.května 1992. Téhož léta se rozjely na polskou stranu víkendové osobní vlaky Kořenov - Szklarska Poręba, 18. a 19.září dokonce na 86 km dlouhé trati Liberec - Jelenia Góra. I přes výrazný zájem se od té doby veřejnost obnovení mezinárodního spojení nedočkala, i když se uskutečnila více než desítka jízd mimořádných neveřejných vlaků a o možnost obnovení mezinárodního spojení neusíná.

V novodobé historii trati Tanvald - Harrachov se stal mezníkem rok 1997. 27.září 1997 tehdejší vedení Českých drah zastavilo osobní dopravu jako vysoce ztrátovou a málo využívanou, avšak bez jakýchkoliv pokusů provoz zhospodárnit. Již těsně před tím se proti tomuto rozhodnutí zvedla vlna odporu veřejnosti. Petici za zachování osobní dopravy na trati Tanvald - Harrachov podepsalo více než 25 000 lidí, ale nešetrnému rozhodnutí nebylo zabráněno. 28.9.1997 začal na trati platit tzv. „nulový jízdní řád“ a osobní vlaky se na dlouhých 238 dní odmlčely. Při vynucené přestávce se „památkově chráněná trať“ stala terčem vandalismu a jeho stopy jsou patrné dodnes. 24.května 1998 byla osobní doprava obnovena pod novým provozovatelem drážní dopravy - společností GJW Praha s.r.o., když byla trať Tanvald - Harrachov spolu s tratěmi Liberec - Tanvald - Železný Brod a Smržovka - Josefův Důl pronajata Zájmovému sdružení obcí Jizerská dráha. Dieselelektrické lokomotivy 743, přezdívané „elektroniky“, byly v osobní dopravě nahrazeny lehkými motorovými vozy řady 810, a rozsah osobní dopravy se oproti minulosti výrazně rozšířil. Od 1.12.1998 provozují zpět původně pronajaté tratě České dráhy.

Tolik o historii a současnosti "zubačky". Po prohlídce muzea si nás vyzvedl průvodce a přesunuli jsme se do výtopny, kde nám byly představeny exponáty lokomotiv, používaných v minulosti pravidelně, v současné době pouze na výletní jízdy, na ozubnicové trati. Mohli jsme tak spatřit historická železniční vozidla, na kterých se zde provádí údržba. Prohlédnout jsme si tak mohli unikátní ozubnicovou lokomotivu T426.0 přezdívanou „Rakušanka“, motorové lokomotivy T435.0 „Hektor“ a T211.0 „Zapalovač“, motorové vozy M240.0 „Singrovka“ a M152.0 „Orchestrion“ či historickou drezínu Vm 32.003 „Hermoch“.

Kořenovská výtopna byla vybudována v roce 1903 jako součást technic-kého zázemí ozubnicové železniční tratě z Tanvaldu do Kořenova a dále do Hirschbergu v Dolním Slezsku (dnes Jelenia Góra). Svému účelu sloužila do roku 1987, kdy se pod tíhou sněhu zřítila střecha. Nevyužívaný objekt od té doby chátral.

Celková obnova výtopny proběhla mezi srpnem 2015 a červencem 2016 podle návrhu Ing. arch. Ivana Lejčara, který vycházel z původních plánů a výkresů. V rámci projektu s názvem Zubačka – unikátní živé kulturní dědictví Jizerských hor a Krkonoš se podařilo získat finanční podporu z grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Obnovu provedenou s respektem k historické hodnotě stavby a jejímu původnímu účelu, byť za použití konstrukčních metod soudobého stavitelství, lze z pohledu památkové péče hodnotit jako jednoznačně pozitivní krok, který zanikající výtopnu fakticky zachránil.

Po skončení zajímavé prohlídky utíkáme do penzionu schovat se před nadcházejícím deštěm. Ten opravdu přišel, a pořádný. Vzniklá situace byla využita k uvaření oběda, na kterém si všichni moc pochutnali. Mezitím se počasí umoudřilo, proto po společné poradě bylo rozhodnuto, že navštívíme osadu Jizerka, kde dáme malý okruh v délce asi 3,5 km. Kdo bude chtít, může navštívit místní muzeum. Při přesunu na Jizerku porušíme naše předsevzetí ohledně dopravy a použijeme automobily.

Kolem třetí hodiny odpolední jsme se nasoukali do vozidel a vyjeli na Jizerku. Auta jsme odstavili na placeném parkovišti a vydáváme se po zelené TZ směrem k Muzeu Jizerských hor. Procházka to nebyla zrovna příjemná, neboť jsme se museli neustále uhýbat před projíždějícími cyklisty a vozidly. Tady, u Hotelu Panský dům, se rozdělujeme na dvě skupiny. První, Maruška a já, Šárka, Tomáš, Kubík, Barborka a Toník, se vydáváme do Muzea Jizerských hor. Druhá, Lenka, Pavel, Jitka a Honza, dává přednost občerstvení v restauraci. Členové první skupiny se posléze přesouvají k Muzeu Jizerských hor.

Budova Muzea byla postavena v roce 1889, v době největšího rozmachu osady Jizerka a sloužila jako škola pro děti místních obyvatel, kterých zde žilo více než 400 – převážně sklářů, dřevařů, řemeslníků a obchodníků. S ukončením provozu skláren ve dvacátých letech min. st. počet dětí ve škole poklesl, ale přesto škola sloužila na Jizerce svému poslání nepřetržitě do roku 1962. V 50. letech 20. století v budově sídlil úřad místního národního výboru. Následující léta sloužila budova jako prodejna základních potravin, poté byla přestavěna na rekreační zařízení Bytového podniku vDesné v J.h., kde zde také našla útočiště Horská služba a Státní ochrana přírody.

V roce 1989 objekt bývalé školy koupil okresní výbor ČSOP v Jablonci n. N. a předal jej do užívání 3. ZO Jizerka. V roce 1994 zde bylo otevřeno informační středisko obohacené o expozici pod názvem “Stará tvář Jizerských hor”, která pojednávala o historii osídlení a způsobu života v dřívějších dobách. Tato expozice vznikla podle scénáře RNDr. Miloslava Nevrlého za pomoci Severočeského muzea v Liberci a Muzea skla a bižuterie v Jablonci n. N. V roce 1996 byly otevřeny další expozice zabývající se historií sklářství a informující o současném stavu a dění v Jizerských horách. Stálé expozice nám zprostředkovaly pohled na průřez a ukázku života v Jizerských horách za starých časů. V prvé expozici jsme se seznámili s řemesly, náčiním a pomůckami, které byly každodenním životem jizerskohorských obyvatel.

Další expozice nám ukázala historii a tradici sklářské výroby na Jizerce a jejím okolí. V expozici Příroda Jizerských hor jsme se dozvěděli, jak vůbec Jizerské hory vypadají, co všechno je jejich nedílnou součástí a s čím vším se při toulkách po našich horách můžete setkat.

Po odchodu z muzea jsme nabrali druhou skupinu a vyrazili Jezdeckou cestou na dokončení naplánovaného, 3,5 km dlouhého, okruhu. Po necelém kilometru jsme došli k prvnímu bunkru zdejší části pohraničního předválečného opevnění. Od řopíku jsme pokračovali Promenádní cestou tichou a čistou jizerskohorskou přírodou. Počasí zatím vydrželo a občasné sluníčko zpříjemnilo naši procházku, jen občas přerušovanou svistem projíždějících cyklistů na horských kolech nebo proti nám jdoucích turistů. Není divu, že jsme se ani nenadáli a v dálce uviděli parkoviště. Toník během cesty pořádal závody s Mášou.

Ještě než jsme se vydali na zpáteční cestu, zakoupili jsme v Chatě pod Bukovcem nanuky a v klidu jsme je, většinou pomalu, zkonzumovali. Návrat do penzionu pak byl otázkou několika desítek minut. Jen já jsem cestou zastavil u křížku zdejšího rodáka Josefa Tietze, který zde roku 1942 havaroval a způsobil si smrtelné zranění na motorce při pokusu dojet v co nejkratší době z Horního Polubného na Jizerku, a odlovil k této smutné události kešku.

Po návratu se jako večerní menu podávala vynikající gulášová polévka z pytlíku. Večer pak byl vyplněn různou činností. Děcka povětšinou hrála na mobilech či tabletech různé hry, někteří dospělí hráli v karty, případně se zabývali jinými užitečnými činnostmi, jako je polehávání nebo péče o nejmladší členku dovolenkářů, o Bětušku, a skončil postupným přesunem do lůžek v pořadí: 1. babička, 2.-6. děti, 7. Tomáš s Bětuškou, 8. já a nakonec Šárka, Lenka a Pavel. Tak končí třetí den.

                                  4. den - úterý 6.7.2021

Úterý nás přivítalo slunnou oblohou, i předpověď byla velmi příznivá, a proto bychom mohli dnešní den jet podle stanoveného harmonogramu. A ten uvádí, že dnešní den je na programu návštěva Muzea a Majáku Járy Cimrmana. A protože autobus odjíždí v 8:54, musíme si přivstat. Některé členy našeho chalupění bylo nutno tahat z pelechů s přemlouváním, neboť, jak je známo, veřejný dopravní prostředek na nikoho nečeká. Prvním bodem dnešního programu byla tedy časná snídaně, abychom se v dostatečném časovém předstihu vydali k železniční stanici, kde nás autobus v uvedený čas nabere a odveze nás do Příchovic, kde se uvedené zajímavosti nalézají.

Od zastávky autobusu v Příchovicích se vydáváme k místu, kde se nalézá spousta zajímavých atrakcí. Kromě Minipivovaru U Čápa to sou především Muzeum Cimrmanovy doby, Maják Járy Cimrmana, Cimrmanova rolnická expozice, obora s ovečkami a zlým beranem (které se nám neukázali) a lesopark Na Sluneční. Protože Muzeum a Maják byly ještě zavřené, začali jsme s prohlídkou Cimrmanovy rolnické expozice.

Tým cimrmanologů v čele se Zdeňkem Svěrákem připravil dosud nevídanou expozici dokumentující dobu a dílo nejslavnějšího liptákovského rodáka. Pečlivě a se smyslem pro detail vznikla bohatá expozice, jejímž základem se stalo množství artefaktů dosud schraňovaných v depozitářích divadla Járy Cimrmana. Významnou měrou přispěli do výběru exponátů samotní obyvatelé Pojizeří, pamětníci, kteří nezištně reagovali na vyhlášenou veřejnou sbírku. Expozice se tak pyšní množstvím vskutku autentických památek na pobyt génia na Liptákovsku. Exponáty umístěné ve volné přírodě jen pár desítek metrů od muzea dobře ilustrují Cimrmanovy úspěchy i prohry při vzdělávání zemědělného lidu Pojizeří. Mezi velmi zajímavé exponáty patří bezesporu expediční lyže, po návratu sloužící jako rodinné, a dále Cimrmanova vesnická kolna.

Pokračujeme směrem k lesoparku. Cestou vidíme 12 měsíčků, Sněhurku a sedm trpaslíků, žlučový kámen obra Koloděje, podzemní telefon a další zajímavosti. Zlého berana jsme neviděli. V lesoparku Na Sluneční jsme se zdrželi asi půlhodinku, než si děti prošly všechny atrakce a Bětuška si pohrála s kamínky.

Při odchodu z lesoparku po žluté TC míjíme památník Milady Horákové, zavražděné komunistickým režimem ve vykonstruovaném procesu. Opodál jsme viděli Rohanův buk. Ještě jednou jsme přešli parkoviště, abychom si prohlédli Muzeum Járy Cimrmana a Maják Járy Cimrmana. Do muzea a na maják šli všichni až na babičku Marušku a Jíťu, kterým připadl zodpovědný úkol hlídat Bětušku a Mášu.

Před vstupem do muzea jsme si mohli prohlédnout mobilní Cimrmanovu celu, která se mohla podle potřeby převézt do obce, která nevlastní vězení. V muzeu jsme si pak mohli prohlédnout velice zajímavé a originální exponáty z pozůstalosti Járy Cimrmana, dosud přechovávaná v depozitářích společnosti a divadla Járy Cimrmana. Významná část sbírek byla také nově získána díky občanům z Pojizeří a širokého okolí, kteří darovali množství "autentických památek" na pobyt génia na Liptákovsku. Ze zajímavých exponátů je k vidění mistrova busta, již poničil při napařování klobouků kloboučník Lešner, dívčí šaty, které nosíval malý Jára ve svém takzvaném dívčím období, smeták na čištění koutů, či obraz vídeňského oponenta českých Cimrmanologů Ericha Fiedlera. A nyní můžeme vystoupat na maják.

Podle výpovědí pamětníků Cimrman během svých toulek liptákovským okolím pomýšlel na vztyčení „věže, ne nepodobné té pařížské“. Na památku mistrovu neomezenému rozhledu a nehynoucí slávě byl tento Maják Járy Cimrmana vztyčen roku 2013. Rozhledna je postavena z borového dřeva a její originální konstrukce je velmi vzdušná a svou siluetou skutečně připomíná maják. Výška rozhledny včetně stožáru je 23,7 m, vyhlídková plošina je ve výšce 16,9 m a průměr rozhledny je 3,4 m. Na vrchol rozhledny nás dovedlo 115 schodů.

Když jsme sestoupili z rozhledny, zamířili jsme do restaurace U Čápa, kde jsme chtěli ochutnat pivo zdejšího minipivovaru U Čápa. Očekávali jsme 12° pivo Světoběžník JC, ale místo něho jsme dostali Vídeňáka JC, pivo pouze 11°. Ne, že by nebylo dobré, ale také žádná sláva.

Podle původního harmonogramu jsme po opuštění restaurace měli zamířit na kopec Hvězda, na kterém se vypíná rozhledna Štěpánka. Nově jsme se zastavili, nechci říct v restauraci, ale spíše ve stánku s občerstvením. Tady jsme si nejprve dali řádně do nosu - podávaly se bramboráčky s nivou, nakládaný hermelín, langoše a hranolky s kečupem nebo tatarkou, prostě samá vybraná jídla. K pití jsme měli pivo Rohozec, kofolu, nealkoholické pivo, limonády.

Když jsme se řádně posilnili, dětem a třem čtvrtinám rodičů byly zakoupeny hole a míčky potřebné k minigolfu. Babička, já a Pavel jsme se herního nadšení neúčastnili. Během hraní babička uvozila Bětušku, takže ta většinu hry prospala. Po skončení minigolfu se část výpravy rozhodla pro cestu do penzionu pěším způsobem, v čemž jí nebylo bráněno. Druhá část výpravy složená z babičky Marušky, mne, Pavla, Honzy, Jitky a Báry počkala v klidu na autobus. Pěší výprava cestou na penzion šla kolem tábora, kam pojedou Barborka s Kubou. My, autobusoví cestující, jsme v Kořenově vystoupili pět minut před půl pátou, na penzion nám to trvalo dalších 20 minut. Pěšáci dorazili do penzionu kolem sedmnácté hodiny. Nutno podotknout, že dnešní výlet se po celou dobu nesl ve znamení slunečného a velmi teplého počasí.

 

5. den - středa 7.7.2021

 

Pátý den opět úřaduje počasí, ráno je smutné a uplakané. Místo původně plánovaného odjezdu v 9:04 odjíždíme o hodinu později. Doma zůstávají Jitka s Barčou, protože jejich zdravotní indispozice nedovolily podniknout společný výlet. Jízdenky kupujeme přes internet v aplikaci Českých drah. Cesta na nádraží nám trvá asi 15 minut, babička a já jsme jeli napřed s Bětuškou. Nastoupili jsme do vlaku, který zakrátko přijel. Cesta na místo určení, do stanice Smržovka, střed trvala asi 25 minut.

Vystoupili jsme ve Smržovce a vydali se ulicí Jana Švermy pomalu k cíli naší cesty, Muzeu obrněné techniky. Bohužel, počasí se nelepšilo, stále více či méně mrholilo. Navíc cesta vedla poměrně frekventovanou silnicí bez chodníku, stále jsme museli uhýbat jedoucím autům. S kočárkem žádná sláva. Trvalo nám tak asi 50 minut, než jsme došli k muzeu.

Muzeum obrněné techniky Smržovka je největší soukromé tankové muzeum ve střední Evropě. První exponáty, kterými se dnes muzeum pyšní, byly získány v roce 1999. Na počátku nového tisíciletí byly zakoupeny vhodné prostory v podobě bývalých hal JZD a rozšiřování sbírky nic nebránilo. V současné době se v expozici nachází cca 40 exponátů z druhé světové války i poválečného období, z nichž aso polovina je plně pojízdných. Sbírka obsahuje především tanky, ale najdeme zde také polopásová a kolová vozidla, dělostřeleckou expozici a další militárie. Nemá žádné stálé zaměstnance, o exponáty se stará několik nadšenců a je financováno čistě ze soukromých zdrojů. Řada exponátů je ve velmi dobrém stavu, alespoň vizuálním. Mne osobně zaujal stísněný prostor obrněného transportéru, a dále popis událostí na liberecku v letech 1937 - 1939. Ve zdejším regionu převládal německý živel ovládaný SpD v čele s Konrádem Henlainem, kerý měl své sídlo v Liberci, a častokrát museli proti německým ozbrojeným bojůvkám zasahovat i vojáci Československé armády. Život českých občanů na liberecku v té době nebyl vůbec jednoduchý.

Po prohlídce nás čekala ještě jedna příjemná, alespoň pro mne, povinnost, odlovit kešku, vztahující se právě k tomuto muzeu. A protože jsme potřebovali zakoupit léky, museli jsme se zastavit na zdejším náměstí T.G.Masaryka, kde se nachází lékárna. Nejprve jsme se kousek vracíme zpět po ulici Jana Švermy, po chvíli odbočujeme do ulice Hřbitovní a asi po hodině docházíme na náměstí. Lenka šla do lékárny pro nezbytné léky, pak se zastavujeme v cukrárně a kupujeme kávu, chlebíčky a mini zákusky, vše s sebou. Já jsem mezitím odlovím kešku, umístěnou zde na náměstí. Poté se přesouváme na železniční stanici a čekáme na vlak v 15:12, který nás odveze zpět do Kořenova. Opět si užíváme pohodovou jízdu, obrovské stoupání 58‰ a skoro kilometrový tunel.

Od vlaku spěcháme do penzionu, blíží se déšť. Stihli jsme to na poslední chvíli, Tomáš uklízel kočárek do kolárny už v plném dešti. A slejvák to byl pořádný. Obě děvčata si pravděpodobně vedla dobře, protože večer byly zdravotní potíže pryč. Nebo alespoň nebyly tak intenzivní.

Jakmile bylo po dešti, a předpověď další déšť neukazovala, Šárka s Tomášem, Bětuškou a Toníkem (ten jel na kole) podnikli krátkou procházku ke kostelu a zpět. Jakmile se vrátili zpět, k večeři se podávaly těstoviny s rajčatovou omáčkou a strouhaným sýrem. Večerní program byl podobný jako v minulých dnech. To znamená sledování televize, karetní hry, paření na mobilech a sledování druhého semifinálového utkání mezi Dánskem a Anglií na letošním EURU.

 

6. den - čtvrtek 8.7.2021

 

Ve středu večer jsme se dohodli, že ve čtvrtek, hlavně z důvodu počasí, pojedeme do Harrachova o hodinu dříve, tedy v 8:45. Ráno však bylo všechno jinak. Jednak počasí se ukazovalo v lepším světle než den předtím, a pak vytáhnout spáče z pelechu tak brzy bylo zhola nemožné. Takže nakonec platil původní plán, odjezd z Kořenova v 9:45. Po snídani jsme sbalili pět švestek a vyrazili na nádraží. Času bylo dostatek, takže jsme nemuseli nijak spěchat. I tak jsme na vlak čekali ještě asi deset minut. Jízda vlakem do Harrachova byla krátká, za třináct minut jsme vystupovali z vlaku. Od železniční stanice jsme sešli padesát metrů k zastávce autobusu, který nás odvezl na Rýžoviště k lanovce.

Od zastávky jsme se se po žluté TZ vydali k Mumlavskému vodopádu. Až na prvotní stoupání byla cesta lesní pěšinou příjemná, ovšem pouze pro pěší. Pro Tomáše s kočárkem tak jednoduchá nebyla. Musel objíždět každý větší kořen a kameny, ke konci museli s Pavlem kočárek přenést. Bohužel jsem před příchodem k Mumlavě zapomněl na kešku, uloženou na turistické cestě. Jakmile jsme vyšli z lesa k říčce Mumlavě, naskytl se nám opravdu krásný pohled.

Mumlavský vodopád je necelých 10 m vysoký vodopád, nacházející se v Harrachovské kotlině na řece Mumlavě necelé 2 km od Harrachova. Z hydrologického hlediska se jedná o jeden z nejmohutnějších vodopádů v České republice a díky tomu je považován za jeden z nejkrásnějších a turisty nejvyhledávanějších vodopádů v Čechách. Zajímavostí vodopádu jsou pak tzv. obří hrnce a kotle, místně nazývané "Čertova oka", kterých se na toku nachází hned několik. Největší z těchto prohlubní, vytvořených erozí, t.j. rotačním pohybem vody v korytě říčky Mumlavy, dosahuje v průměru až 6 metrů a hloubky 3 metrů. Jméno Mumlavského vodopádu pochází z něm. slova murmeln, česky mumlat. Tento název byl použit, protože dokonale vystihuje zvuk, který vodopád vydává.

Vodopád se nachází v nadmořské výšce 760 metrů, v průměru je vysoký 8,9 metrů, výška se liší na levé a pravé straně, kde se stěna mírně svažuje. Od jednoznačně nejvýše položené tůně je pak vysoký 9,9 m. Šířka dosahuje až 10 m, při nízkém průtoku se může rozdělit na několik menších ramen. Průměrný roční průtok činí 800 l/s. Jedná se o nejdokonalejší typ horizontálního celistvého vodopádu v České republice.

Mumlavský vodopád vytváří krkonošská horská řeka Mumlava, která se skládá z Malé a Velké Mumlavy, které se stékají ve výšce 1030 m n. m. u turistického rozcestníku "Krakonošova snídaně". Cestou překonává až 12 m vysoké převýšení tvořené skalními bloky v žulovém řečišti. Mumlava protéká Mumlavským dolem a po 12,2 km se vlévá do řeky Jizery. Tvoří hranici mezi Krkonošemi a Jizerskými horami.

Mumlavský vodopád díky stálému toku po většinu roku je jedním z nejvodnatějších vodopádů v ČR.

Od vodopádu jsme vyšli na vozovku, značenou jako modrá TZ, po které jsme chtěli dojí k lesnické a myslivecké expozici Šindelka. Protože ale někteří členové naší party (především Jíťa, Honza a Jakub), projevili přání navštívit Hornické muzeum spojené s návštěvou důlní šachty, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna, početnější, se vrátila k vodopádu, přešla řeku, a vydala se po lesní cestě kopírující tok Mumlavy a vedoucí až k Hornickému muzeu. Druhá, ve složení Šárka, Tomáš a Bětuška, se vydala po silnici po modré, a to s ohledem na lepší sjízdnost s kočárkem. Sešli jsme se zase na lesní cestě ještě před Hornickým muzeem.

Hornické muzeum a prohlídková štola byly otevřeny v březnu roku 2003 v úrovni bývalého štolového patra. V muzeu jsou ukázky minerálů fluoritových ložisek, nástroje a pomůckypoužívané při těžbě, mapy a fotografie dokumentující práci na zdejším ložisku.

Protože vstup do štoly byl až ve 13:30 a dvě hodiny se nám rozhodně čekat nechtělo, skončila návštěva muzea nákupem různých kamínků, jak se nakonec ukázalo, pofidérní kvality. Od Hornického muzea jsme se vydali do centra k budově s názvem Šindelka.

V budově, která je známá jako Šindelka, se od počátku 19. století vyráběla střešní krytina "šindel". Dnes už se zde nic nevyrábí. Posledních 60 tisíc šindelů bylo v roce 1934 použito na střechu staré Labské boudy. Žulový dům je dnes jako jedna z expozic Krkonošských muzeí otevřen každému zájemci o lesnictví a myslivost.

Expozice nám předvedla, jak se les pěstuje, ale také jak a proč se v něm těží dříví. Na vlastní oči jsme mohli spatřit přezimovací obůrku s pestrou zvířenou žijící v lesích. Uváděno je, že je zde vystaveno 32 vycpaných zvířat, mezi kterými nechybí jelen, srnec nebo divočák. Já jsem to nepočítal, ale snad je to pravda.

Velice mě zaujal funkční model klauzy - zařízení, která byla v Krkonoších od 16. století budována za účelem splouvání vytěženého dříví po vodě do nižších poloh. Takový protipól vorařů na Vltavě. V malém kinosálu jsme shlédli s nadšením jeden z řady krátkých filmů o krkonošské přírodě.

Po skončení prohlídky v Šindelce jsme pokračujeme centrem se zastávkou v Restauraci Roubenka, abychom zde poobědvali. Kromě Šárky si všichni ostatní objednali podle své chuti a dosyta se najedli. Po opuštění restaurace pokračujeme po modré Harrachovem dále.

V původním itineráři bylo počítáno s výjezdem lanovkou na Čertovu horu. To se ukázalo s ohledem na malou Bětušku a Mášu jako neproveditelné. Jako náhradní program byla vybrána bobová dráha. Cestou k ní jsme u sochy Sv. Jana Nepomuckého, pod nímž byla i studánka, odlovili kešku s názvem "Není skokan jako skokan". Z názvu by se mohlo zdát, že skokanem je v tomto případě myšlen skokan na lyžích. Není tomu tak. Jedná se o skokana hnědého, který dorůstá délky až 10 cm a díky silným zadním nohám skáče do dálky až 1 m.

Zakrátko dorážíme k bobové dráze a tady se rozhoduje, kdo pojede a kdo ne. I když s počátečními ostychy se jízdy na dráze účastní všechny děti, samozřejmě kromě Bětušky, a s nimi Tomáš. My ostatní jsme se usadili u stánku s občerstvením a dopřáli si malá piva a kávu. Mezitím bobisté odjeli jednu nebo dvě jízdy.

Od bobové dráhy vyrážíme k Pivovaru a sklárně Novosad. Míjíme kapličku Sv. Alžběty a míříme do objektu sklárny. Usazujeme se na lavičce u trávy, my s Maruškou si jdeme prohlédnout vystavené exponáty v Muzeu skla. A že jsme koukali. Všechny výrobky ze skla byly prostě nádherné. Klobouk dolů. Škoda, že byl zákaz focení. Zatímco jsme se s babičkou kochali skleněnou krásou, Pavel koupil v Pivovaru Novosad PET lahev s pivem.

Vycházíme z objektu sklárny a přecházíme na autobusovou zastávku. Čekáme na autobus, a ten nejede a nejede, dokonce se dostavuje určitá obava z toho, aby nám neujel vlak. Jízdenky na vlak již byly zakoupeny a jediný problém představoval autobus. Proto jsme si oddechli, když se objevil. Autobus sice přijel, ale nastoupit se nedalo, dveře se neotvíraly, ani pro nástup ani pro výstup. Když se po chvíli zadní dveře trochu pootevřely a Pavel je přidržel, mohli jsme alespoň nouzově nastoupit. Skutečně jsme sledovali každou minutu, která ubíhala, ale řidič naštěstí jel v rámci možností velice rychle. Navíc nevybíral jízdné. A protože na konečné žádný problém s dveřmi nenastal, vystoupili jsme a běželi na nádraží.

Vlak ještě nepřijel, ale již bylo slyšet jeho houkání. Za okamžik se v zatáčce objevil a my do něho nastupujeme. Šárka s Bětuškou musí chodit, protože ta malá cácorka neposedí. Ještě, že cesta netrvá dlouho. Po vystoupení v Kořenově Šárka ještě nakrmila Bětušku, takže se na stanici zdrželi trochu déle. My ostatní tedy odcházíme, ale protože je v provozu důlní vláček, děti se na něm chtějí projet. Takže nakonec odcházíme pouze Maruška a já. Protože máme dost času, nejdeme zkratkou, ale pomalu po silnici. Když jsme docházeli k zatáčce, vidíme, že také Jíťa odchází do penzionu, avšak zkratkou. My oba jdeme pomalu, co noha nohu mine, takže když jsme došli do penzionu, vidíme přicházet ostatní.

Po večeři zkoumáme, jaké asi bude v pátek počasí, zda se nám podaří uskutečnit poslední položku z našeho itineráře, tedy cestu po jizerskohorských rozhlednách. Zatím to tak nevypadá. Takže se uvidí ráno. Večer ubíhal v poklidu, děcka sledovala v televizi dětské pořady a pak se rozptýlila do pokojů. Já s Lenkou a Šárkou jsme si střihli žolíky, trochu při tom popíjeli a povídali si o dojmech z dnešního dne. Pomalu se blížil čas, kdy jsme se i my umyli a odebrali se na kutě.

 

7. den - pátek 9.7.2021

 

Počasí nám při probuzení neukazuje svou slunečnou a veselou tvář. Naopak, po obloze se honí mraky sem a tam, takže to vypadá, že bude celý den oblačno, přeháňky, možná i bouřky. Z počátku zkoušíme redukovat původní plán tří rozhleden pouze na Tanvaldský špičák, nikoliv lanovkou, ale po svých. Druhou možností bylo jet pouze do firmy Detoa podívat se na výrobu a muzeum dřevěných hraček. Obě možnosti padly. Poté se hledal nejbližší bowling, našel se až v Josefově Dole, takže se probíraly eventuality, jak to provést s malou a Mášou. Jediná možnost tedy byla, že s Bětuškou a Mášou zůstaneme my s babičkou a ostatní se pojedou bavit s kuželkami a koulemi.

Nakonec bylo rozhodnuto, že se rodiny Zmekových a Trejbalových vydají po žluté značené cestě na procházku Horním Polubným, Bára, Tonda a Kuba pojedou na kolech, a babička a já s Bětuškou a Mášou se vydáváme svou cestou, po červené, ke kostelu Sv. Jana Křtitele. Když docházíme ke kostelu, vidíme Zmekovy i Trejbalovy řádit na krásném dětském hřišti. Jakmile jsme přišli, já odcházím poohlédnout se po několika málo památkách, které tu mají.

Kostel Narození sv. Jana Křtitele, postavený v letech 1789 až 1793, je klasicistně řešený kostel se sochou Sv, Jana Nepomuckého. V roce 1895 došlo k úpravě, kdy byla zvýšena věž. Součástí areálu kostela je také hřbitovní ohradní zeď a bývalá márnice.

Vrátil jsem se na hřiště a pozoroval, jak se všichni až na babičku, Bětušku a Mášu zapojují do různých her. Skákal se panák, prolézala se na čas lanová prolézačka, jezdilo se na lanovce, na kolotoči. A vyvrcholením celého skotačení byly závody, spočívající ve vystoupání na dřevěný hrad, sjetí skluzavky, přeběhnutí lavic a stolu, přelezení žebříku, sjetí lanovkou a průlez lanové prolézačky, to vše samozřejmě na čas. A tohoto bláznivého závodu jsme se nakonec zúčastnili i my s babičkou Maruškou. Stranou zůstal jenom Pavel. Musím říci, že to byla velká švanda.

Protože se blížilo poledne, ubíráme se do penzionu se zastávkou v penzionu Sokolovna. V tomto penzionu se podle upoutávky na návsi nachází bowling. Děvčata šla do penzionu zakoupit nápoje a zamluvit si na odpoledne bowling. Podařilo se to na 16 hodinu. Po dopití se vydáváme se po stejné lesní cestě, kterou jsme v neděli prošli s Lenkou. Cestou se zastavujeme u skalního útvaru Polubenský hřib, a pak už míříme do penzionu na oběd. Po obědě si dáváme odpolední kávu. Jak se blížila odpolední čtvrtá, Šárka nám oblékla Bětušku a všichni společně jsme vyšli z penzionu.

Bowlingoví hráči se vydávají na západ po žluté, my zase na východ zpočátku po žluté a pak se stáčíme na západ a jdeme po stejné červené jako dopoledne. Změnu děláme při příchodu ke křížení cest. Na rozdíl od dopoledne nepokračujeme na SZ po červené, ale stáčíme se vpravo a po chvíli končí asfaltová cesta a začíná travnatá cesta. Trochu dřiny s kočárkem, ale nakonec vyjíždíme na lesní cestu, kterou jsme dopoledne mířili do penzionu. Jdeme kolem Sokolovny, kde se odehrává lítý boj v kuželkách. Podle všeho hráli na jedné dráze dospěláci, na druhé děti.

Po návratu do chalupy Bětuška krásně spinkala, proto jsme ji i s kočárkem dali před dveře penzionu, abychom ji mohli rychle ukrýt, kdyby se spustil déšť. Ten se nakonec spustil a byl pořádný. Kočárek jsme dali do předsíně, ale pak začal v domě majitelů štěkat pes a Běťa se vzbudila. Snědla jogurt a půlku banánu, a pak jsme si hráli. Ale celou dobu jí něco scházelo, byla smutná a nic ji nebavilo. Za celou dobu se ani jednou neusmála, ale jakmile vešla maminka, rozzářil se jí na tváři úsměv. Bowlingáři těsně unikli velkému lijáku. Zpět zůstali pouze Pavel s Honzou a Kubou a ti přišli poněkud více namočeni. Večer se proto všichni tři vypařili v infrasauně. Podávala se večeře, děti se podívaly na pohádky, dospělí popíjeli a hodnotili nejen dnešní den, ale celý týden. Čas utíkal rychle a tak jsme se po desáté večer odebrali do koupelen a posléze do pelechů. Dnešním dnem tedy končí naše společné putování Jizerskými horami a Krkonošemi. Zítra nás čeká balení a odjezd.

                                      8. den - sobota 10.7.2021

 

Je tady sobota, den odjezdu. Ráno je pěkný blázinec. Balení, svléknutí ložního prádla, snídaně, do toho lítají děti sem a tam a, křičí a pletou se pod nohy. Když je vše v autech napakováno, předáváme chalupu majitelům. Poslední věc, kterou musíme ještě udělat, je společné foto před penzionem. Vzájemně se loučíme, přejeme si šťastnou cestu a vyrážíme do svých domovů. Chalupění je u konce.